Ernest Hemingway a CFRNA

S leteckou společností CFRNA cestoval i nositel Nobelovy ceny za literaturu Ernest Hemingway. Své zážitky z letu Paříž - Štrasburk popsal v článku pro Toronto Daily Star. 

Článek vyšel v Toronto Daily Star 9. září 1922, napsán byl ale ve Štrasburku a je součástí sbírky reportáží „By line“. Přečtěte si výtah z článku. 

Ernest Hemingway. Ilustrační foto: Wikimedia.org

Spisovatel obědvá se svou chotí a jejich přáteli panem Nashem a jeho bratrem v pařížské restauraci. "Mezi humrem a grilovanou rybou" pan Nash oznámí manželům Hemingwayovým, že se na druhý den odebírá do Mnichova a úsek cesty mezi Paříží a Štrasburkem absolvuje letadlem. Podle spisovatele paní Hemingwayová debatu sleduje mlčky a teprve, když se na stole objeví "smažené ledvinky na houbách", řekne "A proč my nikdy nikam nelétáme? Proč každý pořád někam létá a my sedíme doma?"

Hemingwayovi okamžitě dochází, že mu nezbývá nic jiného, než odejít s panem Nashem do kanceláře "Francouzsko-rumunské vzduchoplavební společnosti" a zakoupit dva lístky Paříž – Štrasburk za 120 franků při započítání 50% slevy pro novináře. Radostně konstatuje, že cesta letadlem trvá pouhé dvě a půl hodiny, zatímco co po kolejích by trvala tím nejrychlejším expressem deset a půl hodiny. Je uklidněn informací, že pilotem je Francouz, náladu mu ale zkazí sdělení, že do kanceláře se musí dostavit v pět hodin ráno a že při letu do Štrasburku je nevyhnutelný přelet pohoří Vogézy.

Na druhý den manželé Hemingwayovi vstanou ve čtyři hodiny a po různých dobrodružstvích je známý taxikář dopraví do kanceláře CFRNA. Bratři Nashové tam na ně již čekají - poté, co přitáhli své těžké kufry pěšky. Dle slov autora článku "Neznali osobně žádného taxikáře".

Na letiště Le Bourget je všechny odveze velká limuzína. Teprve tam se dozvědí, že poletí ve dvou letadlech. Ta na ně již čekají před hangárem a stříbřitě se lesknou v ranním slunci. (Pozn. autorky článku: Jedná se bezpochyby o letoun Potez IX, neboť sedadlo pilota se nachází venku, za uzavřenou kabinou pro cestující. V roce 1922 byla CFRNA vybavena tímto typem letadel. Nebylo pravděpodobně snadné umístit čtyři cestující se zavazadly do jednoho letadla, přestože kabina byla určena pro čtyři osoby. Za zmínku stojí, že cestující se mohli za letu nadýchat čerstvého vzduchu, neb okénka se dala otevírat.)

Letoun Potez IX. Tímto typem letounu Hemingway pravděpodobně letěl. Ilustrační foto: Wikimedia.org

Jeden z kufrů je zasunut pod sedadlo vedle pilota a mechanik požádá cestující, aby se usadili v malinké kabince. Než zavře dveře, vybaví je vatou do uší. Hemingway se otočí, aby se podíval na pilota, který se usadil na své místo za kabinou pro pasažéry. Vidí pomenšího muže s helmou oděného do kombinézy z ovčí kůže poskvrněné od oleje, s rukama v obrovských rukavicích. Mechanik roztočí vrtuli. Motor se rozeřve a letadlo se otřese, načež se hrkavě, jako motorka, rozjede a pomalu se vznese do vzduchu.

Letadlo namíří na východ. Hemingway má dojem, že je v lodi, kterou jemně zvedá jakýsi obr, zatím co pod nimi se dno stává plochým. Oknem pozoruje hnědé, zelené a žluté čtverce políček a velké plochy zelených lesů. Při tomto pro něj neobvyklém pohledu na zemi se spisovateli zdá, že poprvé chápe kubistický styl malování.

Při pozorném sledování letu si uvědomuje, že občas letí tak nízko, že může sledovat cyklisty na silnici a jindy vyletí tak vysoko, že krajina pod nimi se zmenší. Jeho pozornost je přitahována růžovým, mírně kouřovým horizontem, vedle nehož se zdá země placatou a nezajímavou. Občas se podívá dozadu na pilota a vidí, jak let ovládá pohyby pákou řízení nahoru a dolů, doleva a doprava. Vše přehlušuje zvuk motoru, kabina je naplněna zápachem oleje.

Letí nad sametovými lesy a nad městy Bar le Duc a Nancy a nad šedými obcemi s červenými střechami. Přeletí St. Mihiel (Pozn. autorky: O St. Mihiel bojovaly armády Německa a Francie v urputných bojích v teprve nedávno skončené první světové válce) a bývalou frontovou linii, kde Hemingwayovu pozornost přitáhnou díry po explozích a zákopy, které brázdí pole. Spisovatel by se rád podělil o své dojmy se svou chotí, ale ta, zmožená ranním vstáváním, tvrdě spí s tváří zabořenou do límce svého kožichu.

Ve chvíli, kdy se letadlo dostává do bouře, pilot letí při zemi, což mu dovolí letět podle kanálu, jenž může sledovat i v dešti. Poté následuje nepříliš zajímavá rovina, již brzy nahradí pahorkatina. Když se letadlo blíží k Vogézám, má Hemingway dojem, že hory rostou, aby se co nejvíce přiblížily letadlu, ale poté mizí v mlžném dešti.

Letadlo vyletí z bouře do slunečného jasu a spisovatel pozoruje na pravé straně bahnitou stuhu Rýna, provázenou stromořadím. Stroj vyletí do výše a začíná se točit směrem nalevo. Poté začne klesat tak rychle, že cestující mají dojem, že jejich "srdce se jim dostává do úst, jako by se nacházeli v utrženém výtahu". Zanedlouho poté však kola stroje přijdou do kontaktu se zemí, letadlo poskočí a pak už jede jako nějaká obyčejná motorka směrem k hangáru. 

Manželé Hemingwayovi čekají ve stánku pro cestující na své přátele, aby poté byli všichni společně odvezeni limuzínou do centra Štrasburku. Spisovatel využije této chvíle, aby se zeptal barmana : "A kdy jste měli naposledy nehodu?" "V polovině července – tři mrtvi," odtušil barman. (Poznámka: Jedná se o nehodu z 16. 7. 1922, při které přišli o život piloti Louis Henrei a Cletude de Montrichard spolu se třemi cestujícími nedaleko města Saverne.)

Hemingway si vzpomene, že v tu samou dobu přišlo na jihu Francie o život třicet poutníků při vlakovém neštěstí. A zamyslí se nad tím, že zatímco letecká společnost zaznamenala velký pokles prodeje letenek, vlaky nadále jezdí plně obsazeny, jako by se bylo nic nestalo.

Maryla Boutineau